logo
bannermaria

Bibliografia niektorých kňazov


Výpis článku


Názov časopisu : Poklady kazateľského rečníctva
Autor : Od velebn. p. Jana Frnky, faráře nižno-myslánského.
Rok : 1848-1851
Číslo : 4
Názov článku : Na 14 neděli po sv. Duchu.
Text článku : Kázeň: komu jest lépe sloužiti: či světu a či Bohu!


„Nemůžete sloužiti Bohu i mamoně. Mat. 6. 24.“

Nemůžete sloužiti Bohu i mamoně. Toto jsou slova věčné pravdy, která pronášejí hrozný ortel na život mnohých křesťanů; poněvadž v nynějších časech jest velmi malá čásť těch blahoslavených, kteří by celé a nerozdílné srdce svému Stvořiteli obětovali, a v něm aj stvoření pråzdného místa nezanechali. Lidé v srdci svém stavějí obyčejně dva oltáře, z kterýchž na jednom službu svou obětují opravdivému Bohu, na druhém pak modlám světa tohto,to jest: hodnostem, rozkošem, radostem, slávě, pokladňou statkům zemským atd. Takto se usiluje skoro každý dvoum pánům sloužiti, služby svoje mezi nimi poděliti a obidvou žádostem a přítelům dostiučiniti. Ale toto nemůže se na žáden spůsob stati; nebo nikdo nemůže dvům pánům sloužiti. „Nemůžete sloužíti Bohu i mamoně.“ Jestliže by jsme chcelil obidvoum sloužiti, museli by jsme obidvou s celého srdce milovati, obidvou ve velké vážností míti, obidvoum docelka v každém příkazu, na každé vnuknutí poslušní býti. Toto ale není možná; poněvadž anebo jednoho bude míti v nenávisti a druhého milovati, anebo jednoho bude snášeti i druhého zopovrhne.
Víme tedy m. Kř.! že nám jest nevyhnutne potřebné, aby jsme anebo od služby světa odstoupili a k službě samého Boha přistali, anebo, zanechajíce službu Boha, aby jsme samému světu sloužili. Jedine jednoho z těchto dvou pánů musíme vyvoliti. Vyvolení toto musí se dnešního dne stati bez odkladu. Pán napomína každého z nás včil tak jako volakedy skrze ústa Jozue lid svůj napomínal: „Vyvoltež sobě dnes, čo se vám líbí, komu nade všecko sloužiti musíte.
Kteréhože z těchto dvou pánů službu sobě vyvolíme? Podle obyčeje světského vážena bývá služba u toho pána, který jest při téže službě stálý, u kterého jest menší práce a větší pláce. Viďmež tedy: kdo má ve své službě tyto vlastnosti:
1) či svět;
2) či Bůh. -- Pozorujtež!

I.

Či jest svět stály? Či se můžeme spolehnouti na jeho slovo a slib? Či on ještě nesklamal nikoho? O, hořká jeho stálost a trvalivost! Ó, světě! všecko jest nestálé a na krátký čas trvá, čo přebývá v tobě. Ty vysoké balvány čili skliská, ktoré se až do nebes vypinají, zhynou pomáli; jako kvítek, který včit ještě kvitne, v málo dnech ale zvadne. Jak dlouho trvají poklady bohactva, kterých nabýváme skrze štěstí a ustavičnou pilnost? Podvod člověka, násilí zloděje voda , oheň, vojna atdfpřijdou a na zmar přivázeji tuto mrtvou slávu. Ničeho není pod sluncem stálého: či tedy svět zaslouži naši službu, který nič stáleho nemá?
Kde jest ten nádherny Babilon? který za tak dlouhý čas panoval nad jednou stránkou světa, a svou moci strašil cele národy? Jen jméno tohoto starého města pozostává na světě tomto. Kde jsou města Tyrus a Sidon, v kterých volakedy nejvýbornější národové zemští svoje poklady skladávali ? Kde jest Ninive, které bylo volakedy velkým městem Pána jmenováno a bylo velké na dálku cesty třech dní? Sotva vidno jeho ostatky nad potokem Tygrisen. Jeruzalem již též proměněný leží, nikdo nepozná v něm město to, v kterém volakedy bylo složeno bohactví celé Arabie. Ta jediná památka: jako Ježiš Kristus v lidském těle tuto chodia jako on
tu na vrchu Golgotě svou krev vylíval, osvobodila město toto od věčného zapomenutí. Moudrost Egiptských již vyšla na zkazu, moc Faraonova přišla v zábudlivost. Všecko toto již zahynulo a jedině z dějin světa nám jest známo, že ničeho neni pod slulncem stáleho.
Město Ateny, v kterém volakedy sv. Pavel s horlivostí hlásat evanjelium Kristovo, které bylo volakedy sídlem všeliké moudrosti a umělosti lidské, do kterého přicházeli lidé z nejdelších krajin světa, aby se vyučovali moudrosti, přestalo již tak výborným býti. Korint to bohaté město stalo se lupeží požarlivého plamene. Všecko tedy, čo svět má a čo svět může člevěkovi dáti, jest
marné a nestálé. Kdo by byl myslel o Dávidovi, tak pověstném královi lidu izraelského, že on tak krátké trvaní míti bude? Kde ale on jest? zemřel, pominul se, jen jeho jméno jest ještě na zemi. Pýtejmež se: kde jest Šalamun, ku kterému z daleké krajiny přišla královna Sabi, aby jeho moudrost , po celém světě pověstnou obdivovala? již jest tomu několik tisíc let, čo se pominul i se svou moudrostl a se svými poklady. Tisíce oči volakedy se bavily na krásné tváří Absolonově. Zvadla jeho krása, zvadnul on sám, a není ho již více. Ničeho tedy neni pod slunncem stáleho.
Mnozí králové světa budovali paláce a kostoly, aby tyto na věčnost stály, než již roste zelená tráva na těch místech, kde tyto postaveny byly. Na těch prostorech kde volakedy výbornú města stala, teraz se storečné lesy rozpřestírají. Napoleon, před kterým se celá Europa třásla a kořila, ktorý podmaňoval národy a krajiny, zesazoval králú z jich trůnů a druhých na místo nich usazoval, kterého panovani se po celé Europe šířilo, padnul a moc jeho, která předtím nemala hranic, jest jedním užkým ostrovem obmezena, kdežto on vší světské slávy zbavený bídně skončil svůj dějeplný život jako vězeň.
Svět tedy nič stáleho nemá. Všecko, čo jest na světě, jest jenom hra, která za krátky čas trvá. Smích veselých lidi zatichuje tak jako i žalosti plný plač zarmucených osob. I kdože tedy bude tak lehkomyslný, aby obetoval svou službu tomuto márnému a nestálému světu?
Ale, jakožeby aj mohl svět tento míti v sobě neco stáleho a na věky trvajecího, když on sám není stålý a věčný. Všecko čo z prachu povstalo, musí se na prach zase obrátiti; všecko, čo jest pominutelné, musi se pominout. Ó, jak mnoho tisíc lidí chodilo po této zemi, kterou my včil našima nohami šlápeme? Čo jest včil z nich? čo jest se vši jich práce, kterou oni s velikou starostí a usilovností konali? zdaliž to bylo hodno té radosti, kterou oni měli z jejího štastného výpadu? Kde jsou jich všecka předsavzetí? zdaliž to bylo hodilo těch tisících slz, ktoré oni při svých nešťastlivých případnostech vylívali? Kde jest všecka radost a žalost? Vidíš ó,člověče! Tam kde ty stoupáš a práší se pod tvýma nohama, pomysli: že toto jest prach, který volakedy byl tělem tvých předků: takto též volakedy budou naši potomci po našem těle stoupatí; poněvadž aj my se zpomínemé, pomine se, krása a sláva pominějí se statky a poklady naše jako sen, zmizne všecko jako stín poněvadž svět nič stáleho nemá, ano zahyne aj svět tento, který sice má v sobě mnohé prostředky cností, ale on obsahuje přitom o mnoho více osídel, neprávosti na kteréžto my velmi častokráte ulapeni býváme. Když jest tomu tak, již kdože bude sloužiti tomuto nestálému světu?
Pravda jest sice, myslí sobě člověk, že všecko, čo jest na světě, jest nestálé a trvá za krátký čas, z tohoto ale ještě nenásleduje to, abych nesloužil světu; poněvadž on žádá ode mne jen lehkou a malou službu. Klameš se; člověče! jestli to myslíš, že svět od tebe jen malou a lehkou službu žádá. Ano svět od tebe žáda abys mu ustavičně bez přestání, ve dne v noci sloužil. Vstoupil-li jsi již jedenkrát do jeho služby, tedy on chce, abys ani svého vlastního života neušetřil, ale abys mu aj své tělo obětoval. Pozřime, m. Kř.! jen na těch, kteří shromaždováním zemských pokladů světu sloužejí, jako loni všecky své povinnosti zanedbávají a dychtějí jedině za bliskavou rudou zemskou! Pozřime, jako ti, kteří skrze nádhernost chtějí býti služebníky světa tohoto, zapovrhují všech ostatních a oblibují se jedině ve své náchylnosti. Čo povím o těch, kteří chtějí býti služebníky světa nemírným užíváním nápoje a pokrmu: tito ustavičně cíti žižnivost, která nikdy nemůže býti dokonale upokojena. Svět nikdy není spokojný se službou člověka.
Čím více a čím horlivěji my mu sloužíme, tím on vždy větší a větší službu od nás žádá. Tak Achab byl mocný král, který ve všem oplýval, na kterého rozkazy tisící lidé na pohotově ku službám byli, o kterémžto by jsme mohli mysleli, že byl docela spokojný; avšak on pro jednu márnou a ničemnou věc, kterou mu Nátan, jeho přítel nechtěl dáti, upadnul do velkého zarmutku a žalosti, a tak přeukázal: že člověk nikdy neni docela spokojný, jakolvěk horlivě on světu slouží. Amon sám uznával, že velké hodností a slávy požívá ve dvoře královském ; mezitím on sám o sobě hovoří: „Domnivám se, že nemám ničeho, když všecko toto mám.“ Odkudže pocházelo toto ztěžováni Amonovo při tak velké hodnosti a slávě kterou požíval? Odtud jedině, že Mardochej při jeho příchodě nevstal ze své stolice a jemu se nepoklonil. -– Hle takto trapi a přenasleduje svět člověka, dostal-li se on již raz pod jeho moc! Čím více a čim horlivěji slouží člověk světu, tím větší službu žadá svět od člověkala nikdy mu zadost neučiní.
Ale snad myslíš, křestane! že já ze závisti povstávám proti světu, abys jen ty neužival těch radosti, které se ti ze všech stran usmívají? Asnad myslíš, že jest svět vděčný, a že on dá člověkovi dokonalou odplatu za jeho službu? -- Klameš se, jestliže ty očekáváš toto. Trpká jest ta odplata, kterou svět dává svým milovnikům za jich velkou práci. -- Čo jest z těch korun, z té slávy a z těch hodnosti, kterými on svou službu odpláci? Trpěni a bolest! Jakou odplatu on dal těm, kteří se usilovali jemu sloužiti dobyváním jeho statku a bohactví? Nepokoj, který jich ustavičně přenásleduje. Vidíme mnohých, kteří užívaním tělesných rozkošů i světu sloužili, a jaká jest včil jich odplata? Nemoc, úzkosti, churlavé, nemocné tělo, které hořce těžce za sebou vláčejí. Pokud člověk jest mlady', pokud přebývá sila v jeho lidech, dotud z radosti přijímá svět jeho službu; zanechává-li pak sila člověka, klesnou-li jeho údy, zanecháva ho aj svět vtedy. Nemysli tedy člověce! že tě svět ustavičně miluje, on tě bude nenávidět. Svět hledá rychlých ctitelů, neskorých ale zapovrhuje, a nadevšecko svou službu zle odplácí: odpláci ji skrze bolest, křiže, rozličná trápení a skrze ustavičný nepokoj svědomí, které všecko zlé převyšuje.
Je-li tedy, m. Kř.! svět tak nestály při své nestálosti; žádáli on tak horlivou velkou službu od člověka a odplácí-li tuto zle a nevděčně, i kdože z nás se odváží sloužiti světu? kdo nalezne radost v službě světa tohoto? kdo bude zakladati svou naději a důvěru v něm? On o krátký čas vyjde na vnivoč, a tak aj naděje sklame člověka. Mezitím když já povědám, že se klameš a hřešíš proto, že sloužiš světu, nemysli sobě, křestane! že já chci to docílit od tebe, abys nenáviděl svět, abys zapovrhnul všecky jeho majetnosti, ano abys se snad vzdálil na poušť a tam sám sobě žil, a světu žádného užitku nepřinesl, toto není má žádost. My jsme od našeho Stvořitele do tohoto světa vevedeni, a protož musime pro svět a se světem žíti; jedině toho se varovali musime, aby jsme srdce naše tak mocně nepřivazovali k světu; aby jsme naši důvěru a naději v něm neskladali, jemu k vůli naše svědomi neobtěžovali; aby jsme za příkladem mnohých márných synů světa tohoto nežili tak, jakoby jsme nikdy umřet nemuseli, jakoby nebylo ani věčnosti ani Boha, a následovně aby jsme ne světu než Bohu sloužili, který sám jest stály, který od nás žádá malou službu, a tuto aj hojně odplácí.

II.

Všecka služba, kterou Bůh od nás žádá, záleží v plnění jeho příkazů, jako sám Spasitel bovoří: „Chceš-li vejiti do života, zachovej příkazy.“ Ale snad příkazy tyto jsou v sobě těžké, které by člověk nemohl zachovati a tak ani službu boží plniti? Kristus odpovědá na toto: „Jármo moje t.j. příkaž můj jest, líbezný a břemeno moje jest lehké.“ Šťastlivý tedy člověk ten, který službu svou samému Bohu obětuje: on sobě shromážduje poklad, který ani mole ani hrza nemůže porušiti.“ Takýto šťastlivý člověk byl trpělivý Job. On měl časné statky ve velké hojnosti; on oplýval v zemských pokladech; jeho příbytek se rovnal paláci královskému; jeho synové a dcery potěšením naplňovali a oslazovali dni života jeho, přátelé ze všech stran se hrnuli k němu, ho ctili a vysoce vážili, slovem: všecko, čo duše člověka užádá, se nacházelo u něho; avšak on při všem tomto nevázal svoje srdce k těmto časným zemským věcem. On vždy pamatal na to, že tyto všecky věci jsou jedině lesk, který zaslepuje oči lidské, které nejsou hodný toho, aby člověk dychtil za nimi, které se pominou v okamžení a zanechávaj po sobě v srdci jedině šlapeje žalosti jestliže toto bylo s tamtěmi úzko spojeno. On nezakladal svou naději v čásných věcech, ale ji zakladal v samém Bohu. A hle o krátký čas utratil on statky svoje, přátelé jeho se proměnili na nepřátelů, on jest poražen těžkou nemoci a obsypán na celém těle hroznými ranami, tak že ani jednoho lidu nebylo na něm zdravého. Nelitoval on předce všeho tohoto; nebo jeho srdce nebylo přivázáno k svetu, on nesloužil svetu než Bohu samému, a protož volal on u prostřed své úzkosti: „Pán dal, Pán vzal, budiž jméno Páně požehnáno.“ Tento trpělivý muž ukázal světu: jak lehká jest služba Boží tomu, kdo setrvãvá v nl přes celý čas svého živobytí.
Bůh nám též ulevuje všecko, čo se nám zdá býti těžké při plnění jeho služby, jestliže naše srdce jest nakloněno k němu. „Všecko mohu v tom, kdo mne posilňuje,“ hovorí sv. Pavel. On nám uděluje milost, aby jsme mohli dokonále vyplniti příkaz, nám od něho předpísaný. Bůh jest, který nám uděluje pomoc, aby
jsme mohli i chceli vykonat to, čo jest dobré.
Jak ale velká a hojná jest odplata ta, kterou nám Bůh dává za tak malou jemu prokázanou službu? Nejdu zde spomínati ta časná dobrodění, která nám on každodenně přeukazuje, a která by byla dostatečná k odplacení našich skutků a služeb Bohu prokázaných, než spomnu zde zvláště odplatu tu, kterou nám on na věčnost připravil: on bude volat k nám. „Raduj se služebníku dobrý; poněvadž jsi byl věrný v malém, budeš míti moc nad velkým; vejdi do království mého.“ On sám nás ujisťuje o tom: že on bude naše odplata.
Rozpomeň se tedy, člověče jak velká odplata tě očekává, budeš-li Bohu sloužiti. -- Bůh sám jest tvá odplata, mládenče a panno budeš-li náležite plniti povinnosti svého věku. -- Bůh jest vaše odplata otcové a matky za tu starost, kterou vy snášíte o dobré vychovávání vašich dítek. -- Bůh jest tvá odplata, věrný a svědomitý občane, řemeslníku, rolníku, hospodáři atd. Budeš-li všecko věrně plniti, čo tvůj stav prikazuje.
Ovšem velká jest tato odplata za službu tu, kterou Bůh žádti od člověka; avšak nech nikdo nemyslí, žeby člověk, který chce Bohu sloužiti, se musel docela odřeknouti světa a zanedbati všecky povinnosti světské; Toto ani Bůh od nás nežádá, ano žádá on, aby jsme plnili povinnosti stavu našeho svedomitě. Nech nikdo nemyslí, že kdo Bohu slouží, nesmí žádné radosti tohoto světa užití, však Ježiš Kristus sám hovoří ústavu sv. Pavla apoštota: „Radujte se v Pánu, a zase povědám, radujte-se.“ On nám jedině míru a spůsob při užívání časných věcí předpisuje.
Včil již nič jiného nepozůstává, jako aby jsme se od služby světa tohoto, nakolik nám jest možno, odtahovali a Bohu sloužili. Anebo snad svět jest moudřejší a laskavejší ve svých příkazech? Pýtejmež se tu těch, kteří se zunovali v jeho službě. Oni sami musejí uznati, chtějí-li pravdu dle vlastního svědomí seznati, že oni pod jeho tvrdými prácemi velmi sklesli, že mnohokráte to skousili, že jich opustil svět vtedy, když jim pomoc byla nejvíce potřebná. Budeme-li pak Bohu sloužiti, on nám bude vždycky na pomoci, on nás nikdy neopustí, najmě vtedy ne, když nám pomoc bude nejvíce potřebná, v hodinu totižto smrti naši, kdežto on nás pšíjme do své slávy. Amen.